INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ten starý pocit vlhkého pivničného chladu a kostnatých rúk sápajúcich sa zozadu na hrdlo je späť. Rok sa zišiel s rokom a mimoriadne produktívny mizantrop Malefic má na konte ďalší zásek, tentokrát – aspoň podľa obalu – v bielej farbe.
Len pramálo sa zmenilo na obsahu, platia všetky konštanty, definujúce XASTHUR. Ťažko prehryznuteľná stopáž opäť atakuje limit CD (japonská edícia zatĺka klinec do rakvy bonusovým diskom s ďalšími štyridsiatimi minútami agónie), tlmený, monotónny a zlovestný zvuk vyšľahaný z pomalých disonantných gitarových riffov a Maleficovho upozadeného škrekotu, znejúceho akoby „spoza rohu“ sa takisto zmenil len pramálo. Opäť mám pocit, že takto nejako vníma zvuky sveta omámené telo, z ktorého s litrami krvi mizne cez ranu na hrdle život – a prichádza limbo, začiatok tunela bez konca. Albumy XASTHUR je treba počúvať trochu inak; i keď som si vedomý, ako alibisticky toto odporúčanie môže znieť, tento one-man band je predstaviteľom takého blackmetalu, ktorý má s pôvodným významom žánru spoločné len málo (a vyrastá z odkazu BURZUM na jednej a black-doomových začiatkov KATATONIE na druhej strane). Upozadenie inštrumentálnych „výkonov“ a jediný cieľ – amorfná, psychedelická masa zvuku, zameraná na jediný bod v mozgu poslucháča – ukazujú na omnoho viac spoločných čŕt s ambientom a podobnými žánrami. Dalšou špecialitou XASTHUR je absencia ideologického zafarbenia – kým estetika loga odkazuje na (black)metalové žánrové pravidlá, názvy skladieb ako „Worship (The War Against) Yourself“ alebo „The Only Blood That Pours Is Yours“ režú akurát a doslova do vlastného. Neodpustím si však poznámku, že za nimi vidím trochu ironického úškrnu.
Hodnotenie jednotlivých albumov tohoto „diletantského génia“ amerického blackmetalu tak do veľkej miery závisí na tom, ako ľahko (a či vôbec) sa do jeho siete necháte lapiť. Kým minuloročná doska „Subliminal Genocide“ na mňa pôsobila nanajvýš ubíjajúco, „Defective Epitaph“ opäť zabral. Možno je to ozvláštnením zvuku, o ktoré sa postarali tentokrát prevažne živé bicie (zahraté až iritujúco začiatočnícky, no v konečnom dôsledku zapadajúce do hnilobnej atmosféry albumu) a zbastardelé zvuky violončela, možno je to tým, že dávka sériovo produkovaných skladieb so signatúrou Malefic pre rok 2007 je skrátka o čosi kompozične lepšia – nosné linky držia pozornosť počas celých sedemdesiatichpiatich minút a na miestach, kde strata dychu hrozí najakútnejšie, nastúpia aranžérske drobnosti v podobe až prekvapivo krehkých, čistých a čitateľných pasáží – melódia „Unblessed Be“ sa dá pískať! A možno je to tým, že jeho nenávisť k celému svetu (hraná či skutočná) ho dotlačila k úplnej izolácii a stopercentnej koncentrácii na jediný projekt, ktorému sa Scott Conner dnes venuje.
„Defective Epitaph“ môže byť dobrým štartovacím bodom do dnes prominentného USBM štýlu, ale takisto dokáže uspokojiť znalcov Maleficovej tvorby. S labelom, akým je Hydrahead za chrbtom je zaručené, že o XASTHUR ešte budeme počuť. Kým „Subliminal Genocide“ sa nieslo na vlne „hype“, novinka opäť stojí na vlastných nohách... zakončených diabolským kopytom.
There is no one to thank, fuck you. No contact address. No interviews.
The lyrics are unavailable upon request.
Každoročná dávka morového dychu z pivníc Kalifornie. Stále rovnaký vírus, tentokrát opäť zvrátene chytľavý a pre tých, čo pri počúvaní nedokážu nevnímať "ako", potenciálne smrteľný.
8 / 10
Malefic
- g., bicie, automat, basg., spev, kláv., violončelo
1. Soulless Elegy
2. Purgatory Spiral
3. Cemetery Of Shattered Masks
4. Malignant Prophecy
5. Oration Of Ruin
6. Legacy Of Human Irrelevance
7. Dehumanizing Procession
8. Funerals Drenched In Apathy
9. Worship (The War Against) Yourself
10. A Memorial To The Waste Of Life
11. The Only Blood That Pours Is Yours
12. Unblessed Be
Portal Of Sorrow (2010)
All Reflections Drained (2009)
Defective Epitaph (2007)
Xasthur (MCD) (2006)
Subliminal Genocide (2006)
Nortt / Xasthur (split) (2004)
Xasthur / Leviathan (split) (2004)
To Violate The Oblivious (2004)
Telepathic With The Deceased (2004)
Xasthur / Angra Mainyu (split) (2004)
Nachtmystium / Xasthur (split) (2004)
The Funeral Of Being (2003)
Suicide In Dark Serenity (2003)
Nocturnal Poisoning (2002)
Xasthur / Acid Enema (split) (2002)
A Darkened Winter (promo) (2001)
A Gate Through Bloodstained Mirrors (2001)
Xasthur / Orosius (split) (1999)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Hydra Head Records / Daymare Recordings
Stopáž: 75:06
Produkce: Mix Malefic, mastering Pete Lyman (Infrasonic Sound)
Studio: Nahraté na analógový 8-stopový magnetofón
Tracklist bonusového CD na japonskej edícii:
1. Untitled / Unreleased
2. Untitled / Unreleased
3. Morder Gjenklang av Tankegangen
4. Funerals Drenched In Apathy / Soulless Elegy (First Attempt)
5. Awakening To The Unknown Perception Of Evil (Second Attempt)
Buďme upřímní je to spíš horší než lepší.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.